TITULNÍ STRÁNKA   AKTUALITY   VÝSTAVA   KNIHY   PROJEKT       ČESKY   DEUTSCH  
  |_ PANELY   INTERAKTIVNÍ EXPONÁTY   VITRÍNY   PODĚKOVÁNÍ  
 

V současné době se hodně mluví o volném pohybu v rámci Evropy, o cestách za prací do zahraničí, kulturních transferech a uchování vlastní identity. Mnohde a mnozí s tím mají problém, protože je to něco, co neznají. My zde v okolí Nových Hradů však můžeme vnímat tento stav jako něco relativně známého, protože mnoho evropských národů už v minulosti do našeho kraje zavítalo a zanechalo zde někdy méně a někdy více významné stopy.
Je to až s podivem, ale Novohradsko jakoby v minulých staletích opravdu lákalo či přitahovalo různé národy a národnostní skupiny. Návštěvníci to byli různí – od válečníků přes obchodníky, poutníky až k těm, kteří hledali své štěstí a nalezli je právě u nás.
Pojďme se nyní podívat po stopách těchto národů a jejich připomenutím si zároveň ukážeme nejdůležitější etapy vývoje Novohradska.
Než se vydáme na cestu historií, dovolte mi, abych zacitoval z knihy Bohumila Šimona V klínu modrých hor, kde autor krásně a poeticky vysvětluje význam slova asimilace, které budeme v budoucnu často používat:

„S doktorem Hlubučkem jsme tedy zkoumali dějiny kraje a svoji vlastní historii. Doktor nám vysvětlil význam slova asimilace a my se zamýšleli nad tím, s kým se asi milovali Keltové, když se jim zde tak zalíbilo, že se tu usadili. Zdali nechali Germáni napokoji keltské ženy nebo je taky asi – milovali. O Germánkách se celkem vědělo, že rády asi – milovaly Slovany…“

Velké stěhování národů přivedlo do našeho kraje vedle Keltů také Slovany a Germány, z nichž se později staly dvě nejdůležitější jazykové skupiny, které můžeme zjednodušeně nazvat česky a německy mluvící. Vzhledem k blízkosti hranice mezi Čechami a Rakousy však většina obyvatelstva musela mluvit oběma jazyky. Z pohledu prostých lidí nebylo důležité, jakým jazykem kdo mluví, ale kde bydlí – podle toho pak patřil do Čech nebo Rakous.
Vedle těchto dvou hlavních etnik nás však svou návštěvou poctili i další představitelé evropských zemí.
Druhá polovina 16. století byla v našich zemích silně ovlivněna italskou renesancí a mnozí umělci z Apeninského poloostrova tak zavítali i do Čech. Rožmberkové patřili k velkým propagátorům italského umění a snad i proto využili služeb architekta Antonia Canevaly k přípravě plánů rekonstrukce novohradského hradu. K realizaci však došlo až za nové zahraniční šlechty, jejíž kořeny lze označit za vskutku evropské.
Svobodní páni z Longuevalu, baroni z Vaux a hrabata z Buquoye byli rodem, který pocházel ze severní Francie. Hrou historie a válečných bojů se dostali do služeb španělského krále a byli jeho zástupci v Henegavsku ve Španělském Nizozemí (kraj v dnešní Belgii při hranici s Francií). V době českého stavovského povstání přišel hrabě Karel Bonaventura Buquoy do Čech se svým po Evropě naverbovaným vojskem, jehož hlavní útočnou silou byli „strašní a proklatí“ Valoni.
Hrabě Buquoy získal v roce 1620 jako náhradu za finanční vydání v rámci války proti českým stavům panství Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice. Jako voják však i po bitvě na Bílé hoře pokračoval v bojích a následujícího roku padl při obléhání Nových Zámků v Uhrách. Nové majetky pak do Čech přijela spravovat jeho manželka – původem italská šlechtična Marie Magdalena z Biglia, hraběnka z Buquoye, která podle plánů svého krajana Antonia Canevaly nechala opravit hrad a svým úsilím pozdvihla válkou poničené novohradské panství.
V době třicetileté války novou šlechtu na cestě do Čech doprovodili i někteří služebníci, kteří pocházeli ze Španělského Nizozemí, Francie či Itálie. V letech 1619 – 1620 přišlo na novohradské panství také několik Maďarů, kteří prchli z Uher z obav před Turky, ve Vídni se připojili k vojsku Karla Bonaventury a později se usadili na jeho jihočeských panstvích.
Třicetiletá válka také znamenala příchod švédských vojsk. Ve vzpomínkách předávaných z generace na generaci tak díky tomuto krátkému pobytu dodnes zaznívají vyprávění o řádění vojsk generála Torstenssona zejména v okolí Nakolic, Vyšné a Hohenbergu.
Po trvalém usazení Buquoyů v Čechách (1663) se na novohradské panství dostali na pozvání hraběcí rodiny představitelé francouzských sklářů Louis Vasseur d´Ossimont a Delbon. Právě tito sklářští mistři pak pozdvihli úroveň výroby skla a stáli na počátku slavné sklářské tradice, která kulminovala v 19. století výrobou hyalitu. I další národ putoval do Čech kvůli obchodu – v Novohradských horách našli Holanďané ty správné kmeny pro výrobu stěžňů ke svým lodím.
Další výčet národů je již opět spojen s válečnými událostmi – tentokrát však v 18. a 19. století. Opět k nám zavítala vojska z Bavor, dále například Chorvaté a v době napoleonských válek vedle Francouzů také Rusové, kteří zde přezimovali na cestě z Itálie.
Dvacáté století a jeho válečné konflikty přinesly nejzásadnější změny ve vývoji celého Novohradska. První světová válkaznamenala vznik Československého státu a posílení vlivu novohradské české menšiny vůči německy mluvící většině. Odchod českého obyvatelstva z pohraničí v roce 1938 a poválečný divoký i řízený odsun německy mluvícího obyvatelstva úplně změnil situaci v malém městečku na hranicích a v jeho okolí. Tradiční, po staletí zde žijící rody, odešly a byly nahrazeny přistěhovalci z různých koutů Čech, rumunskými Slováky, Maďary či Bulhary. Někteří pouze prošli, jiní se zde usadili natrvalo.
Poválečné uspořádání světa pak od roku 1951 přivedlo do Nových Hradů na šest let řecké děti. Jednalo se o děti řecké a makedonské národnosti, které byly evakuovány před útrapami občanské války v Řecku. Z původně plánovaného krátkého pobytu bylo nakonec několik let a mnohé z dětí zde nejenom vystudovaly, ale též založily rodiny. Někteří zde žijí dodnes.
Kdybychom k již vyjmenovaným národům připočetli ještě Cikány (Romy) a Židy, byla by mozaika národů a různých skupin, které prošly Novohradskem, téměř kompletní. Vývoj však ani v současné době nekončí – v rámci studijních či pracovních aktivit se do našeho města dostávají na krátkodobé i dlouhodobé pobyty studenti či pracovníci z Ukrajiny, Běloruska, Pákistánu, Spojených států i jiných zemí.
Výčet národů (resp. jejich zástupců), které v minulosti zasáhly do vývoje města a jeho okolí, je důkazem, že Novohradsko nebylo izolováno od okolních vlivů. Díky příchodu cizinců docházelo k zprostředkování kulturního, společenského či stavebního vývoje v cizích zemích. Velký vliv na rozvoj města mělo působení šlechty, zejména hraběcí rodiny Buquoyů, která udržovala pravidelné kontakty se svými bývalými francouzskými a henegavskými panstvími, s představiteli evropské šlechty a s významnými osobnostmi kultury, vědy a společenského života.
Další kontakty vyplynuly z geografické polohy města a z historického geopolitického vývoje. Byť některé návštěvy, zejména cizích vojsk, nebyly vítány s nadšením, zapsaly se také ony do dějin města – i vojáci totiž byli nositeli „novinek“. A když působení vojsk nepřineslo nic nového, došlo k obohacení z jiné strany - někdy jako připomínka hrdinství místních, jindy v podobě usazeného vojáka či „zapomenutého“ potomka…
Po zkušenosti z historie si můžeme jen přát, aby i další vývoj přinášel Novohradsku spíše pozitivní než negativní dopady. Jen díky srovnání s okolním světem si totiž můžeme uvědomit originalitu vlastního města a kraje, ukázat návštěvníkům jeho krásy a prezentovat naši vlastní historii a vývoj v kontextu vývoje celé země či Evropy. Vzájemnému ovlivňování se v rámci současného světa bránit nelze, podněty „zvenčí“ budou přicházet neustále, důležité bude spíše uchovat si i nadále povědomí o naší vlastní svébytnosti a jedinečnosti.
A výhled do budoucna? Záleží jen na nás, zda rozpoznáme ty správné impulzy odjinud a zda se s jinými národy budeme vzájemně asi – milovat či nikoliv…

Výtah z „Průvodce Šumavou“ (České Budějovice 1888)

"Nové Hrady

Ve vzdálenosti jedné hodiny jízdy od stanice Nové Hrady Dráhy Franze Josefa se nachází městečko se stejnojmenným názvem. Jedná se o jedno z nejpůvabnějších míst v jižních Čechách.
Nové Hrady leží na pahorku v nadmořské výšce 372 m, který značně příkře klesá směrem na sever, západ a jih, směrem na východ se naopak zplošťuje. C. k. poštovní úřady denně podnikají jízdy dostavníkem k železniční zastávce. Cena k zastávce anebo zpět činí 40 krejcarů za osobu. Kromě poštovního úřadu je možné jízdní záležitosti pronajmout i u paní Czernicky na náměstí, dvojspřeží 5 zlatek za den, jakož i u A. Mayera a u F. Schafraneka trojspřeží za 3 zlatky za den. O dobré a levné ubytování je výborně postaráno v hostincích Al. Goldschwendt, Franz Czernitzky, jakož i u Josefa Schwingenschlögla „Zum blauen Stern“ (U Modré hvězdy) a „Zum grünen Baum“ (U Zeleného stromu). Všude lůžko za 40-60 krejcarů.
Obyvatelstvo čítající 1500 jedinců je téměř naprosto německé a katolického vyznání.
Zaměstnání obyvatel spočívá většinou v drobných řemeslech a rolnictví. Část obyvatelstva získává svůj výdělek ve službách hraběte Buquoye v rybníkářství a lesnictví. Svérázným domácím průmyslem je pouze výroba nitěných knoflíků, která neprospívá zdraví. Provozuje se jako ruční práce a chudšímu obyvatelstvu poskytuje značně ubohý zdroj výdělku; přesto i děti školou povinné pracují každý den až do půlnoci při slabých olejových lampičkách.
Nové Hrady jsou sídlem okresního soudu, notářství a daňového úřadu. Dále jsou centrem ekonomické, lesní a důchodové správy panství Buquoyů, kde je zaměstnán značný počet úředníků. Ohledně studijních ústavů má pouze jednu národní a občanskou školu, která je umístěna ve velmi pěkné dvoupodlažní budově na konci Postgasse (Poštovní ulice). Ze spolků stojí za zmínku: Spolková skupina Německého šumavského svazu, Rolnický a lesnický spolek, Spolek Casino, hasiči, Spolek veteránů, Spolek učitelů a přátel školy, Okrášlovací spolek a Pěvecký spolek.
Ve městě se dále nacházejí dva lékaři a jedna lékárna. Klima je velmi zdravé. Vodovod položený před několika lety zásobuje Nové Hrady výbornou pitnou vodou. Zdravá a půvabná poloha místa, jakož i levnost potravin také každoročně přitahují velké množství letních hostů. Zařízené pokoje jsou k dostání po 5 až 8 zlatkách za měsíc.
Město, jehož založení spadá do šedého středověku, nabízí mnohé pozoruhodnosti. Hned na náměstí padne návštěvníkům do oka starobylá radnice, stavba, která pochází ještě z časů Rožmberků, vedle jejich erbu je ale umístěn i znak hraběcího roku Buquoyů a města. Ve starých dobrých časech zde zasedal hrdelní soud a nacházely se tu také mučírny. V nedávné době byla zrenovována čelní strana budovy.
Naproti radnici se nachází Rezidence, jež zaujímá celou východní stranu náměstí. Byla vystavěna hrabětem Karlem Albertem Buquoyem v 17. století a dříve se tam nacházely panské byty. V současné době jsou zde umístěny c. k. a panské kanceláře.
Pokud se obrátíme z jihozápadního rohu náměstí směrem na západ, dostaneme se do malebně umístěného starého zámku, který dalekosáhle překonává své okolí.
Nejprve překročíme 10 m hluboký hradní příkop, ve kterém se prohání jelení rodinka, a dostaneme se tak do hlavní věže, jež je ozdobena rožmberskými erby a kde se nachází hraběcí archiv. Hned u vstupu je možné spatřit skvostně cizelované brnění císařského generála, hraběte Karla Buquoye, vítěze v bitvě na Bílé hoře, jenž padl u Nových Zámků v Uhrách a který toto brnění získal darem od Ferdinanda II. V pozadí jsou vystaven trofeje z třicetileté války. Vlevo je portrét generála, vpravo portrét jeho manželky. Před oběma se nacházejí relikvie jmenovaného hraběte, mezi nimi košile s dírami po střelách a bodácích, kterou měl na sobě v době svého úmrtí, dále jeho zlaté rouno, několik pozlacených klíčů dobytých měst, prsteny, pečeť a lenní listina od Ferdinanda II. V okenním výklenku jsou uloženy předměty z doby Rožmberků.
Našikmo vedoucí chodbou s podloubím se dostaneme na nádvoří zámku, které se na západní straně stýká s hlavní budovou. Na ní je umístěna pamětní tabule oznamující, že právě zde se v roce 1808 narodil slavný lékař a profesor Dr. Joh. Oppolzer (zemřel ve Vídni v roce 1871). Druhou věží umístěnou na západní straně vede branka ven. Odtud je možné zpozorovat v hradním příkopu zasypaný vchod, který má vést k podzemní chodbě s ústím u Cuknštejnu. Na hradě, který je ve svých hlavních částech ještě dobře zachován, se nyní nacházejí byty úředníků.
Jihovýchodně od náměstí se nalézá kostel apoštola Petra a Pavla s navazujícím klášterem Servitů. Byl vybudován v pozdně gotickém stylu v roce 1677; loď by mohla být starší, protože obsahuje románské části. Hlavice jednoho polosloupu nese pětilistou růži Rožmberků. Vnitřní výzdoba je bohatá, obzvláště u kanceláře, u vysokého oltáře a u hraběcího emporia. V šedesátých letech byl interiér kostela renovován s náklady ve výši 35 000 zlatek. V kostele se nachází hrobka rodu Buquoyů, jakož i dlouhou dobu nepoužívaná hrobka kazatelů servitů. Za vysokým oltářem je sakristie a nad ní oratorium, obojí s pěknými štukovanými podhledy.
Ve spodním vchodu do kláštera je na obrazech znázorněna historie života svatého v řádu Servitů Philippa Benitia. Na jižní straně kláštera leží refektorium zachované ve stylu 17. století, vysoký sál s krásným štukováním, který obsahuje obrovská zelená kachlová kamna, sahající až ke stropu, které zhotovil neznámý jindřichohradecký kamnář v roce 1775. V přízemí se nachází také knihovna s přibližně 5000 svazky. V prvním poschodí visí obraz zakladatele kláštera, hraběte Ferdinanda Buquoye v životní velikosti.
Na cestě vedoucí na nádraží se nachází nový zámek postavený v roce 1801. Je vybudován v jednoduchém renesančním stylu a uvnitř je velice vkusně zařízený. V jídelním salónu se nacházejí dva staré obrazy; jeden znázorňuje Nové Hrady před 200 lety, druhý město a zámek Rožmberk. Prohlídka vnitřních prostor zámku je ale dovolena pouze v nepřítomnosti hraběcí rodiny. V nejbližší blízkosti zámku se nacházejí skleníky a oranžérie, k nimž má přístup i veřejnost, jakož i velmi krásný rybník, v jehož průzračné vodě se prohánějí labutě i jiné vzácné ptactvo.
Na jižní straně zámku se rozprostírá panská zahrada, nádherný park s krásnými, stinnými alejemi. Na jeho východním konci lze spatřit vesničku sestávající z výběhu pro slepice, z několika malých domků a z poustevny. Pokud se otočíme k severozápadu, dostaneme se ke zcela zvláštnímu památníku, totiž k památníku psa. Nápis oznamuje, že zde odpočívá věrný zvířecí průvodce člověka. Na zadní straně zámku leží terasa, která poskytuje nádherný výhled. Pole, louky, lesy, rybníky a vesničky se střídají v pestrémsledu a na horizontu vyčnívá bílý obelisk, který je 34 m vysoký, vystavěný ze dřeva a k němuž vede průsmyk lesem v trvání dvou hodin. Ale i neobyčejný výhled do dálky stojí za to. Kleť korunovaná věží i další šumavští velikáni zdraví z temné modře na západě.
Město bylo ve starých časech obklopeno hradbami a příkopy a vedly do něj 2 brány. Dolní silnice vedoucí do Údolí (Niederthal) je ještě dost dobře zachována.
Hradby se ale již téměř rozpadly a byly přestavěny. Městský příkop se z větší části změnil na zahrady."

MĚSTO NOVÉ HRADY | BÖHMERWALDMUZEUM VÍDEŇ | ÚSTAV FYZIKÁLNÍ BIOLOGIE JIHOČESKÉ UNIVERZITY
STÁTNÍ OBLASTNÍ ARCHIV TŘEBOŇ | NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV | JIHOČESKÉ MUZEUM | PORTÁL NOVÉ HRADY HISTORIE
dotazy a připomínky: webmaster@spolecnahistorie.eu